hlavicka
Facebook" de cz

Manos Tsangaris

© Manos Tsangaris 

 

Lassen Sie 

Lassen Sie unfinished 

Lassen Sie es durch 

Lassen Sie es zu dass es 

durchkommt Lassen Sie 

zu dass es durchlässig 

ist nicht so fertig 

nicht zu fertig 

nicht so fertig 

bißchen unfertig 

bißchen unfertig schön, 

schön 

und schon vorbei 

das ist doch besser 

das ist besser 

besser das 

Unfertige durchlassen das 

Selber durchlässig sein 

und nicht diese völlig 

fertige abgepackte überall 

gegenwärtige Undurchlässigkeit 

das abgesicherte wasserdichte 

völlig fertige gefinishte und Schluss? 

Schluss mit dem Ende der 

Durchlässigkeit Unfertigkeit 

:Alle Fertigkeit daran gesetzt 

getan gelassen getan 

dass ein bisschen ein klein wenig unfertiges 

Getriebe weset im Gewerke wirken alle 

Meisterhaftigkeiten lächerlich und blöde fertig 

angesichts des Werdens 

 

angesichts des Werdens deines Mundes 

angesichts des Werdens deines Geistes 

angesichts des Werdens deines Herzens 

angesichts des Werdens deiner vorläufigen Vollendung vorläufigen 

Vollkommenheit 

 

die unfertig ist, unfertig, unfinished. 

Nicht zu finished bitte. 

alles wird. 

Die Himmlische Reise 

Die Himmlische Reise 

Die Himmlische Reise Das Ziel ist kein Weg. 

Der Weg ist kein Ende. 

Das Ende kein Ziel. 

Utopia kein Retro. 

 

Das himmlische Reich ist 

mitten unter uns unfinished ist 

die himmlische Stadt ins Universum 

fortgeflogen Feiert! Fliegt da fliegt sie noch 

unfinished ist die himmlische Stadt 

die himmlische Stadt inmitten, unfinished. 

mitten im Munde teilt das Wort die Zeit 

Zwei Lippen berühren einander In der Mitte des 

Mundes teilt das Wort die Zeit 

 

Lassen Sie 

Lassen Sie unfinished 

Lassen Sie es durch 

Lassen Sie es zu dass es 

durchkommt Lassen Sie 

zu dass es durchlässig 

ist nicht so fertig 

nicht zu fertig 

nicht so fertig 

bißchen unfertig 

bißchen unfertig 

 

schön 

 

und schon vorbei 

 

 

Die Grenze. 

Ein Zwischenstopp. Nahtstelle. 

Unser Satzbau endet hier. 

Sie verlassen die Zone. 

Betreten aber noch keine andere. 

Dem zu folgen hieße, 

nirgendwo zu sein. 

Sie sind nirgends, folglich: niemand. 

(Jemand, der sich nirgends findet, ist niemand.) 

Die Grenze selbst, kann ich nicht sein, denke ich, 

sondern sie verläuft irgendwo, sie teilt, durchtrennt, markiert. 

Sie ist dort, wo sie beliebt zu sein, oder: 

wo die, die sie gezogen, beliebten, sie zu ziehen. 

Eine Grenze atmet nicht. 

Sie trennt. 

So weit wäre ich ja schon zufrieden, 

das eine hier, das andere dort anzunehmen, 

klare Sache. 

Bis ich bemerke: 

Ich bin es, 

hier und dort zu sein, 

der hin und her springt, 

auch mal in die Grenze hinein. 

Sie bleibt Grenze, ich bleibe nicht ich. 

Indessen habe ich sie schon in mich hinein 

und durch mich hindurch geführt. 

Ich atme, sie nicht. Was ist, was tun mit dieser Grenzlinie in mir 

ohne jede Ausdehnung, die trennt. 

Was tun mit dem Gedanken: ich. 

Mit dem Umriss des Worts. 

Dem Objekt hier oder dort, 

dies- oder jenseits. 

Jenseitsfrage. 

Sie verlassen das Gebiet der 

Republik Ich- und Satzbau - 

auf eigene Gefahr. 

Das unterliegt jetzt und hier keinem Gesetz mehr 

oder dem Gesetz der andern. 

Worauf Sie sich verlassen können. 

Da ist vielleicht die insgeheime Annahme 

oder Hoffnung, dieser Zwischenzustand 

sei nur von begrenzter Dauer, 

nicht ewig, 

ein Zwischenstopp, 

Nahtstelle. 

Unser Satzbau endet hier. 

Wir verlassen die Zone. 

Betreten aber noch keine andere. 

Dem zu folgen hieße, 

nirgendwo zu sein. 

 

 

 

 

 

Ich lausche. 

Ich lasse mir Zeit. 

 

Ich sehe keine Grenze. 

 

Ich bin die vollkommene Gegenwart. 

 

Ich bin kein anderer. 

 

Ich finde Grenzen in allen Spielräumen, 

wenn ich sie maßlos nutze. 

 

Ich konnte immer leicht von mir absehen 

und mich selbst zu etwas entgegen Geworfenem werden lassen, 

wenn es nötig war. 

 

 

Ich hätte vielleicht ein Mädchen werden können ich hätte vielleicht 

eine Pflanze werden können oder ein melancholisches Monster. 

 

Ich erinnere mich. 

Ich erinnere mich. 

Ich ist eine permanent 

sich wandelnde Wurzel. 

Ich weiß nichts von ihrem Ursprung, 

jedenfalls jetzt noch nicht. 

Ich frage mich jetzt nicht, 

woher oder warum, 

sondern wozu ich geschaffen sein könnte. 

Ich erwarte keine eindeutige Antwort 

(- wäre aber schön). 

 

Ich ersetze das Wort "Ich" 

durch das Kompositum 

"Liebesfähige Trümmergestalt mit Entwicklungspotential gegen unendlich", 

- das ist mir aber zu lang. 

 Ich atme. 

Ich atme. 

Ich atme. 

Ich mache mir über den Atem 

kaum je Gedanken. 

Ich atme. 

 (Ist das ein Gedanke?) 

Ich kann nicht denken, 

vermute ich, ohne zu atmen, 

(- später einmal?). 

 

Ich sage ich 

und meine ein Ich, 

das sich von mir ablöst. 

 

Ich spreche von abgelösten Ich aus. 

Ich löse es aus mir heraus. 

Ich löse es aus. 

Ich beobachte es. 

Ich kann sehen, dass es nichts unternimmt. 

Ich, das andere, tut einfach nichts. 

Ich kann selbst dieses Nichts 

des abgelösten Ich für eine Täuschung halten. 

Ich kann die Täuschungs-Witterung aufnehmen 

und mich von ihr ebenfalls täuschen lassen. 

Ich betreibe ihre und seine Auflösung, 

weil ich glaube, dass es ihr und ihm entspricht. 

Ich sammle seine Aspekte, seine Reste, seine Spuren. 

 

Ich öffne die Türen, auch die falschen. 

Ich erinnere die falschen Türen in den Grabkammern der Pharaonen. 

Ich leiste mir die Vorstellung einer Erinnerung 

eines Besuchs im British Museum, wo falsche Türen, 

false doors, naturgetreu aufgebaut waren 

wie in den Grabkammern der Pharaonen, 

die nirgendwohin führen. 

 

 

Ich lausche. 

Ich liefere mich aus. 

Ich lasse Licht herein. Ich kehre das Licht um. 

 

Ich geht gegen unendlich. 

Ich gehe gegen unendlich. 

Pasolini meint, seine innere Unendlichkeit 

spiegele die äußere da draußen. 

Ich kann alles Denken. 

Ich denke: Alles Denken ist nichts anderes als ein Vorstellen durch 

Merkmale. 

Das war nicht ich, das war Kant. 

Ich bin ein Randgebiet. 

Ich beende das Denken 

Ich 

Ich 

 

 

 

 

Ich beginne die Aussprache 

des Wörtchens Ich mit einem Glottis-Schlag, 

- das machen alle so. 

Ich probiere es jetzt einmal ohne Glottis-Schlag. 

... jich erkenne das Wort Ich kaum mehr. 

... jich fahre wie von Ferne in seinen Klangleib hinein. 

 

Ich entstelle das Ich? 

 

Ich denke plötzlich an andere, zum Beispiel an R, 

obwohl ich R erst zwei Mal begegnet bin, 

und das eher beiläufig. 

Ich sehe sein Bild vor mir. 

Ich frage mich: 

Was will R von mir 

und wieso gerade jetzt? 

Ich kann keine Verbindung herstellen. 

Ich kann eine Stimme hören, die sagt, 

diese Verbindung werde gehalten. 

Ich kann den Widerspruch fühlen, 

denn gerade jetzt ist ja die Verbindung 

unterbrochen, deshalb spricht sie ja, 

diese Stimme, und sagt, diese Verbindung werde gehalten. 

Ich lege auf. 

 

Ich schreibe. 

Ich schreibe, um das selige Zeitalter zu erreichen. 

Ich schreibe um die Insel der Seligen herum in einem Zuge. 

Ich schreibe, um die Welt nicht zu verstümmeln, 

um sie nicht verrückt zu machen, 

sondern ihr Gelegenheit zu geben, 

mich zu finden, wer auch immer. 

 

Ich sehe kein Weltenende. 

Ich schreibe ohne jede Erwartung. 

Ich lausche. 

 

Ich lausche gegen die eigenen Erwartungen an, 

in denen nicht zu erkennen ist, 

ob sie mir eingepflanzt, untergejubelt, angeboten, 

diktiert oder bloß empfohlen wurden, 

ob ich sie geträumt habe oder oben drauf gesetzt 

aus Eitelkeit, Sehnsucht, aus Mangel, 

Trauma, Ausgleich, Eskapismus, 

Schöpferkraft und –gabe, 

oder überbordender 

Ichsucht etwa?? 

 

Ich glaube, unedle Handlungsmotive 

können bisweilen in edlen Gewohnheiten münden. 

Da ist wieder der Mund im Spiel. 

Ich habe die Zahl Tausend jetzt vergessen 

und schlage hier, in dieser Vergessenlücke 

mein Zelt auf. 

Ich campiere im Niemandsland 

zwischen den Zahlen, 

die über den Zungenschlag 

einer bestimmten Sprache erhaben sind. 

 

Ich ducke mich zwischen die Hecken des Abwesenden. 

Ich verwandele sie und mich unter ihnen. 

Ich bin von ihnen eigentlich nicht mehr zu unterscheiden. 

Ich nehme sie mit Null mal.  

Ich sehe, dass das Produkt aus beliebig vielen Faktoren, 

wenn einer Faktoren gleich Null ist, insgesamt 

immer gleich Null sein wird. 

Ich verwandele die Zeilen aus Tausend in Null, 

indem ich mit Null multipliziere 

das Vielfältige. 

 

Da ist nur noch eines: Null, 

oder auch das nicht mehr? 

 

Ich winke in die Ferne. 

Ich winke auch denen zu, 

die mir nicht zuschauen, 

und denen erstrecht! 

 

Ich winke Euch zu. 

Ich bin Teil unseres Spiegelzoos. 

 

In mir winken die Spiegelneuronen. 

Ich unterlaufe die Daseinskante. 

Ich verlasse mich. 

 

Ich verlasse in jedem Gedanken meinen Körper. 

Ich verlasse meinen Körper in jedem Gedanken. 

 

Ich verfolge ihn von hier bis in die Tausend. 

Ich verlasse Tausend. 

Ich verliere den, der Tausend verlassen hat. 

 

Ich nicht! 

 

Hranice

Mezistanice. Šev.

Tady nám končí větná stavba.

Opouštíte zónu.

Nevstupujete však ještě do jiné.

Podle toho

nejsme nikde.

Nejste nikde, jste tudíž: nikdo.

(Někdo, kdo nenajde se nikde, je nikdo.)

Sama hranice, tou být nemůžu, pomyslím si,

ona naopak někde probíhá, dělí, přetrhává, značí.

Je tam, kde se jí zlíbí, nebo:

kde se zlíbilo ji vyznačit těm, kdo ji značili.

Hranice nedýchá.

Ona dělí.

Celkem bych ani neměl nic proti,

proč nepřijmout, že jedno je zde, druhé tam,

jasná věc.

Když tu si všimnu, že:

já to jsem,

kdo má být tu i tam,

kdo skáče tam a sem,

a někdy přímo na tu mez.

Mez hranicí zůstává, já nezůstávám já.

Mezitím jsem ji už

zavedl do sebe a sebou ji protáhl.

Já dýchám, ona ne.

Co dělat, co si počít s tou hraniční čárou v sobě,

jež nemá rozlohu a dělí.

Co počít s myšlenkou: já.

S obrysem slova.

Objektem tady či tam,

zde či na onom břehu.

Otázkou onoho světa.

Opouštíte oblast

republiky Stavba já a stavba věty

na vlastní nebezpečí.

Zde a nyní to nadále nepodléhá žádnému zákonu,

anebo zákonu ostatních.

Na to se spolehněte.

Možná tu je potají domněnka

nebo naděje, že tento mezistav

má trvání omezené,

nikoli věčné,

jen taková mezistanice,

šev.

Nám zde končí větná stavba.

Opouštíme zónu.

Nevstupujeme však ještě do jiné.

Podle toho

nejsme nikde.

 

Nechte

Nechte

Nechte unfinished

Nechte to proběhnout

Nechte a připusťte aby

to prošlo Nechte to

propustné

ne tolik hotové

ne příliš hotové

ne tak hotové

trochu nehotové

trochu nehotově krásné

krásné

a už: to tam

to je přece lepší

to je lepší

lepší to

nehotové propustit nechat

aby Samo bylo propustné

a ne tuhle úplně

hotovou zabalenou všude

přítomnou nepropustnost

zabezpečenou vodotěsnou

úplně hotovou finished a hotovo?

hotovo s koncem

propustnosti nehotovosti

: všechnu dokonalou zručnost použít k tomu

aby udělala nechala udělat

trošku drobátko nehotovosti

v pohonu v převodovce aby se všechny

mistrnosti předvedly ve své směšné a blbé hotovosti

tváří v tvář vznikání

 

tváří v tvář vznikání tvých úst

tváří v tvář vznikání tvého ducha

tváří v tvář vznikání tvého srdce

tváří v tvář vznikání tvého předběžného zdokonalování předběžné

dokonalosti

 

jež je nehotová, nehotová, unfinished.

Ne příliš finished prosím.

vše vzniká.

Nebeská cesta

Nebeská cesta

Nebeská cesta

 

Cíl není cestou.

Cesta není koncem.

Konec ne cílem.

Utopie ne retro.

 

Nebeská říše je

vprostřed mezi námi unfinished

nebeské město ulétlo

pryč do všehomíra Oslavujte! Letí hle letí ještě

unfinished je nebeské město

nebeské město uprostřed, unfinished.

vprostřed úst dělí to slovo čas

Dva rty se dotýkají navzájem Uprostřed

úst dělí slovo čas

 

Nechte

Nechte unfinished

Nechte to proběhnout

Nechte a připusťte aby

to prošlo Nechte to

propustné

ne tolik hotové

ne příliš hotové

ne tak hotové

trochu nehotové

trochu nehotově

 

krásné

 

a už: to tam

 

Tisíckrát já

Naslouchám.

Dávám si na čas.

 

Nevidím hranici.

 

Jsem dokonalá přítomnost.

 

Nejsem nikdo jiný.

 

Hranice nacházím všude, kde má prostor vůli,

kdykoli jej bezmezně využívám.

 

Vždycky jsem snadno odhlédl od sebe

a stal se něčím opačným,

bylo-li to nutné.

 

Možná bych se byl mohl stát dívkou možná bych se byl

mohl stát rostlinou anebo melancholickou stvůrou.

 

Vzpomínám si.

Vzpomínám si.

Já je kořen

permanentně proměňovaný.

Nic nevím o jeho původu,

rozhodně ne zatím.

Neptám se teď sebe,

odkud nebo proč,

ptám se k čemu bych mohl být stvořen.

Neočekávám jednoznačnou odpověď

(– i když by byla fajn).

 

Nahradím slovo „já“

složeninou

„Troska schopná lásky s potenciálním vývojem směrem k nekonečnu“

– to je mi však příliš dlouhé.

 

Dýchám.

Dýchám.

Dýchám.

Na dýchání

sotva kdy pomyslím.

Dýchám.

(Je to myšlenka?)

Nemůžu myslet,

jak se domnívám, bez dýchání,

(– možná někdy později?).

 

Říkám já

a mám na mysli Já,

jež se ode mne odpoutává.

 

 

Mluvím z nitra odpoutaných Já.

Ze sebe odpoutávám.

Rozpoutávám.

Pozoruji je.

A vidím, že nic nepodnikají.

Já, to druhé, prostě nic nedělá.

Mohu dokonce i toto nic

svého odpoutaného Já mít za klamnou představu.

Mohu přijmout předtuchu klamné představy

a nechat se jí rovněž oklamat.

Provádím její i jeho rozklad,

protože myslím že jí i jemu to odpovídá.

Sbírám jeho aspekty, jeho zbytky, jeho stopy.

 

Otvírám dveře, i falešné.

Vybavuji si falešné dveře v pohřebních komorách faraonů

Dovolím si představu vzpomínky

na návštěvu v British Museum, kde falešné dveře,

false doors, byly vybudovány věrně

jako v pohřebních komorách faraonů,

jež nikam nevedou.

 

Naslouchám.

Dávám se všanc.

Vpouštím světlo.

 

Obracím světlo.

 

Já jde směrem k nekonečnu.

Já jdu směrem k nekonečnu.

Pasolini se domnívá, že jeho vnitřní nekonečno

odráží vnější nekonečno tady venku.

Umím všechno myšlení.

Myslím: Veškeré myšlení není nic jiného než představování prostřednictvím

znaků.

To jsem nebyl já, to byl Kant.

Já jsem oblast na okraji.

Já ukončuji myšlení

 

Výslovnost toho

slovíčka Já zdá se naříkat.

Asi takto:

… jách to slovo stěží poznávám.

… jách mu jen zdáli vjíždím do zvukového těla.

 

Já to Já przním?

 

Náhle vzpomenu na druhé, například na R,

ačkoli s R jsem se setkal teprve dvakrát,

a to spíš mimochodem.

Vidím před sebou jeho obraz.

Ptám se:

Co ode mne R chce

a jak to, že právě teď?

Nenacházím spojení.

Slyším hlas, který říká:

Vaše spojení trvá.

Cítím rozpor,

protože právě teď je přece spojení

přerušeno, proto přece mluví

tenhle hlas, a říká, že spojení

trvá.

Položím.

 

Píši.

Píši, abych dosáhl blažených dob.

Píši v jednom tahu o ostrově blažených.

Píši, abych nekomolil svět,

aby mi nezešílel,

píši, abych mu dal příležitost

mě najít, ať už kdokoli.

 

Nevidím konec světa.

Píši bez očekávání.

Naslouchám.

 

Naslouchám proti vlastnímu očekávání,

u něhož se nedá poznat,

jestli do mne bylo vsazeno, jestli podstrčeno, nabídnuto,

nadiktováno nebo jen doporučeno,

jestli jsem o něm snil nebo je do výšin posadil

z ješitnosti, touhy, z nedostatku,

traumatu, pro balanc, z eskapismu,

z tvůrčí síly a tvůrčího daru,

nebo z překypující

sebelásky snad??

 

Myslím, že neušlechtilé motivy jednání

mohou vyústit v ušlechtilé zvyky.

A tu jsou opět ve hře ústa.

Číslo tisíc jsem teď zapomněl

a stavím tu, v této mezeře zapomnění

svůj stan.

Stanuji v zemi nikoho

mezi čísly,

která, co se týče naříkání při říkání

určitého jazyka, jsou nad věcí.

 

Skrývám se mezi živými ploty nepřítomných.

Proměňuji je a sebe mezi nimi.

Vlastně se od nich už nedám odlišit.

Zkusím je jednou s nulou.

 

Vidím, že produkt z libovolného množství faktorů,

je-li jeden z faktorů roven nule, bude nakonec

vždy roven nule.

Proměním řádky z tisíce na nulu,

tak, že nulou znásobím

mnohost.

 

A už zbývá než jediné: nula,

anebo ani ta už ne?

 

Mávám na dálku.

Mávám i těm,

kdo se na mne nedívají,

a těm obzvláště!

 

Mávám vám.

Já jsem součástí naší zrcadlové zoo.

 

Ve mně mávají zrcadlové neurony.

Obejdu hranu bytí.

Opustím se.

 

V každé myšlence opustím tělo.

Opustím tělo v každé myšlence.

 

Pronásleduji ho odsud až do tisíce.

Opustím tisíc.

Ztrácím toho, kdo opustil tisíc.

 

Já ne!

 

 

překlad VěK

patneri